Zóna Petra Bakoše: Věci, které nesou myšlenku

Čtyři osobní úvahy nezávislého designera o prostých nápadech a nejjednoduších výtvarných formách.

Prostor, kde ožívám a tvořím

Mým prostorem jsou prostorové objekty. Jsem designer, protože mě vždy zajímaly technologie a každodenní život, i když hranice mezi sochou, instalací, volným uměním a designem dnes už nakonec splývá. Hledám tenhle moment: Když přes nějakou běžně používanou věc můžu poslat do světa sdělení. Myšlenku, která nezůstane v galerii, ale rozdistribuuje se díky tomu předmětu mezi lidi. Třeba poháry Second drink – z nerezové oceli jsem vytvořil kolečko, do něhož lze zasunout uříznutý vršek libovolné PET láhve a vytvořit si tak recyklovanou cestovní skleničku. To kolečko chce říct: „Lidi, seberte se a nebojte se udělat si to po svým! Materiálu máme kolem sebe dost.“ Při práci se snažím najít nejjednoduší možnou formu a nejsem spokojený, dokud ji nenajdu. Dělat věci draze a komplikovaně umí každý.

Prapodivná věc, kterou jsem zde objevil

Kristus na hliníkovém profilu. Jednou jsem dostal nápad, že by bylo zajímavé pověsit Krista na nový kříž z hliníkového systému, který jsme používali v naší produkční společnosti. Nejsem vůbec věřící, ani se víře nechci posmívat. Nebyl v tom žádný hlubokomyslný záměr, prostě mi přišlo zajímavé vytrhnout ten symbol z běžného kontextu. Kristus visící na systému… Začal jsem se tím zabývat a kupodivu jsem zjistil, že samostatní Kristové sundaní ze starých křížů se dají běžně koupit. Začal jsem je pořizovat na bleších trzích nebo na Aukru a věšet na hliníkové profily. Co mě ale skutečně překvapilo, byla reakce lidí. Žijeme přece v ateistické zemi. Ale většina lidí reagovala s emocemi a rozpaky: Jak to myslí? Je to výsměch, nebo snaha vyjádřit víru v novém kontextu? Pověsí si tenhle výtvor na zeď moderní věřící nebo zavilý ateista? Zatím jsem prodal jeden ... věřícímu.

Neustále mě přivádí k úžasu

Že vlastně nejde dělat umění, které by bylo nezávislé na době a tom, kdo ho hodnotí. Fotografie nahých holek se přece třeba takovému orangutánovi vůbec nebudou líbit. A člověk za sto let je možná taky bude považovat za ujetý. Ale musí být přece něco, co osloví i takovou žábu! A další věc jsou technologie. Jsme vlastně poslední generace, která vyrostla ještě v analogové éře. Pamatuju si, jak jsme na škole diskutovali o tom, co bude v umění dál. A pak přišla digitální revoluce, internet, designové programy a s nimi třeba CNC frézy a 3D tiskárny. Díky neuvěřitelně složitým strojům se ale dostáváme zpátky k těm nejjednoduším organickým tvarům! Třeba spojení kloubu s jamkou člověk po tisíce let neuměl vyrobit – prostě je to téměř nemožné. A tak si vymyslel spojení přes hřídel. Dnes už ale kloub díky strojům vyrobit jde… A tak se nakonec dostaneme k tomu, že věda, umění a design splynou v jedno jako v přírodě – z informace v jednom semínku vyroste rostlina, která má taky v sobě všechno.

Mám lehce bláznivý, ale nadějný nápad

Třeba vytvořit nábytek ze stínu. Vymodelovat například židli podle tvaru stínu, který by taková židle vrhala. Samotná židle by pak byla jen prázdné místo vytvořené zhmotněným „stínem“.

Nebo vytvořit gradient mizejícího materiálu, podobně jako známe plynulé škály přechodu z jedné barvy na druhou. Jak by vypadal prostorový objekt, v němž by materiál plynule přecházel v nic? A z čeho by se to dalo udělat?

Nebo vzít strunovou sekačku a místo kotouče se strunou přišroubovat vrtuli. Pak bych se pověsil na horolezeckém laně z mostu a se zapnutou sekačko-vrtulí bych se roztočil v prostoru...

Petr Bakoš (1976) je nezávislý designer a zakládající člen sdružení Žádná věda. Po deseti letech řízení úspěšné produkční společnosti se rozhodl vykročit na volnou nohu a věnovat se vlastním nápadům a rozvoji designové galerie Harddecore na pražském Senovážném náměstí. Večer občas pomáhá své ženě Josefině (autorce oděvní značky Chi-chi) s jejich třemi holkami, které se musí najíst, vykoupat a spát.

Topics

Petr Bakoš

Categories

Moje zóna